Illegal opera party
Při psaní týhle vymazlený reportážičky jsme nasazovali naše krky s roztomilejma tetovanejma beránkama a něžňounkejma delfínkama, proskakujícíma duhou. Do redakce nám před tejdnem přišel mail od borečka, co si říká Picolla Cantato. Co nám napsal, nás okamžitě postavilo na nohy. Na tajným místě se prej má konat ilegální fesťák s těma nejzlomenějšíma beatama, co lidstvo kdy znalo. Dech se nám zatajil a na krku vyvstaly boláky, plný tekutiny. Jo, měli jsme se zúčastnit kultovní opera party, konaný vo5 na tajným místě.
Nazítří v půl4 ráno jsme už netrpělivě stepovali ve vestibulu metra Budějovická, na zahřátí jsme si dali sestavičku z Astairovy "The Running Gazelle". Úderem za sedm minut tři čtvrtě na pět se vedle nás objevil tajemnej chlápek, naprosto nenápadnej týpek ve fraku. Představil se jako Picolla a ve svým blízkým renesannčím bytečku nás jako jedinej časák zasvětil do detailů připravovaný akcičky. "Místa pomalu ubejvaj. My, co nechodíme s ofišl kulturou, musíme chodit dál na východ. Operu v Lierse rozehnali fízlové vodníma dělama během pár minut. Škody byly strašlivý. Zničili nám šestery stradivárky a zabavili cisternu s Veuve Clicquot DemiSec 1778. Nedalo se na to dívat, bylo to jak v nejhorším válečným filmu. Teprve doma jsme zjistili, že na místě zůstaly i naše spony do kravat. To bolelo nejvíc," dodal Picolla a otočil se k oknu s výhledem na Sovovy Mlýny, abysme neviděli jeho slzy na tváři, která viděla už tolik bolesti a utrpení.
Slovo dalo slovo a vo pár dní pozdějc jsme se kodrcali ve voprejskaným Mercedesu třídy S, ve kterým jsme se tísnili se třema bejvalejma členama pražský filharmonie. "Vyhodili mě z filhy, protože jsem si před Rudolfinem zajamoval na tubu s partičkou japonskejch trianglistek. Dirigent z toho nebyl zrovna vodvázanej. Establishment se totiž snaží v jednom kuse dostat hudbu vod lidí, my jí chceme přinést vo trochu blíž všem a nechcem za to nic." U Humpolce se připojujeme ke skupině černejch a šedejch limuzín, který od rána kroužej kolem památek a čekaj na smluvenej signál od pořadatelů. Ve chvíli, kdy moderátor Vltavy do hřmícího Svitu Luny tiše řekne "teď přichází staccato", vědí všichni, co je třeba dělat.
Piccolla naviguje řidiče na polní cestu za Zeleným hradištěm. Jako správný vůdce vede pestrý poloton na zapadlou louku za městem. "Cajti ještě netušej," pochvaluje si. Není to ale tak úplně pravda. O chvíli později ale výpravu drtí zprva z nejčernějších: MMS od agenta Samuela Aqwinta, dirigenta, co měl letošní párty vořídit. Vůbec ho nepustili do země, má flastr z posledního Pražskýho jara. Picolla narychlo shání náhradu. "V nejhorším to vodřídím já, ale to bych fakt nerad. Takhle velký těleso jsem nikdy nedával, a ani na to nemám taktovku."
Necháváme Picolla jeho starostem a jdeme si prohlídnout site. Sluhové připravujou banket, chladí šampaňské a na narychlo prostřené celtě mažou jednohubky máslem provensálkou pěnou a kapary. O kus dál týpek v cylindru organizuje parkoviště pro menší tělesa sjíždějící se z celý Evropy. Jednotliví hráči si vzájemně porovnávaj dýlku kobylek a slaďují napětí žíní na smyčcích. První návštěvníci ve fracích si sedaj kolem improvisovaně vykopanýho orchestřiště a vytahují šampaňský z provisorních kbelíků. Vzduchem se nese vůně humrový pomazánky a avokáda s limetkovou šťávou.
Atmosféra začíná houstnout. "Tuhle část nejvíc miluju," svěřuje se jeden z diváků, v běžném životě realitní makléř. "Celý tělo mi hraje, svaly cukaj do rytmu alternissima a krev se začíná měnit na shluk modrejch altovejch klíčů." Jeden z muzikantů nevydrží napětí okamžiku a tančí swing přímo před ladištěm bas, v normoš dni krmelcem pro lasice. Z lesa přijíždí nenápadný černý BMW 990iii. Stahujou se k němu hloučky lidí, tak jdeme taky. Děláme dobře, protože s něj nevystupuje nikdo jinej než Alexander Krym. Uhlazuje si ten největší sametový cylindr, co jsme kdy viděli, a z kufru vytahuje mahagonovou taktovku v brokátem vykládanym týkovým pouzdře (s výměnnejma krytama). Picollo ho představuje nadrženými kotli; Alexandr se omlouvá za příjezd: "Chlupatý na mýho Rollse reagujou jak vosy na hrnec, musel jsem si pučit auto služčiny služky."
Picolo s Alexandrem za sohlasného mručení procházej celým kempem k hlavní-Heidegerově stagi, koupající se v záři zapadajícího slunce a bixenonových lamp Audi A8. Zároveň končí workshopy a hry - připojují se k nám hanfenistky s čerstvě nalakovanými a na stolici vyrovnanými harfami, degustátoři vylézají z vyhloubeného sklepa, pólisté hřebelcují své araby a absolventi krátkého kurzu "Je filozofický směr?" mlčí a souhlasně pokyvují hlavami. Žasneme nad poklidem a důstojným krásnem, ve kterým tahle hustoakce probíhá. "Tohle cajty štve nejvíc, žijeme v souladu s přírodou. Schránky od ústřic majordomové sbírají a vrací do moře, máme tu i agregáty, co přeměňujou špínu na kyslík. Snažíme se hrát co nejvíc v bioktatonickém As-dur, po kterém pelargonie květou jasněji. Vycházíme tím vstříc i starousedlíkům v okolí," komentuje Picollo.
Pak se orchestr rozezní neskutečně nádhernými tóny Mozartova Requiem. Davy upadají to transu, vstávají z krokodýlích lehátek chaisse-longue, freneticky tleskají a připíjení si různými long-drinky. Nad lesem se nese ticíhlasá ozvěna "Vivat!" a "Bravissimo!". Přicházíme k tympánům, kde to teprve vře - dva týpci si hned u nich, kde všechny šosy vlajou zvukovejma vlnama, rozdávají na trávníku partičku bridže. Největší vodvázanci vod po louce se potulujících dealerů kupujou po krabicích kubánský doutníky a vypouštěj obrovský kola modrýho kouře. "Párkrát se nám tu objevilo Go nebo Carcassone, ale ty lidi mezi nás nezapadli," svěřuje se Alan, který je ve všední dny významným bahrajnským ministrem.
Všechno se zdá v nejlepším pořádku. Ale není tomu tak. Krvavý západ slunce byl jen bledou předehrou k tragické árii násilí, jež měla následovat. Obzor náhled naruší obrys policejního antoni následovaného vodním dělem. Účastníků se zmočňuje panika. Všichni si dobře pamatují tragický konec takzvaného "Pražského jara" ve vojenském prostoru Štrupanice. "Tekrát to bylo asi nejvostřejší, co jsem zažíl," říká Picollo a oči se mu lesknou slzama, když v chvatu roluje perskej koberec a spolu s lampou od Le Corbusiera ho předává komorníkovi k zabalení.
A už je to tady! Protože jsme se taky oblíkli na akci, nemůžeme od polijtů čekat sebemenší slitování. (DJ Thor si dokonce pořídil manžetové knoflíčky ze slonoviny, tvarované podle molekuly kaviáru.) Je nám do breku, když distingovaní staří pánové balí svédské stoly, do kapes si strkají poslední humry a křepelčí vajíčka, a utíkají před proudem z vodního děla. "Kdyby používali obyčejné víno, nebo i vodu, bylo by to vcelku v pohodě. Oni se na nás speciálně připravujou, o tom se ale přesvědčíte sami." A opravdu, týpci co srážejí k zemi houslistky a přežezávají jim struny, jsou oblečený podle poslední "módy". S hrůzou se odvracíme a prcháme spolu s davem vyděšenym pohledem dívky Blesku, kterou mají do jednoho na průhlednejch štítech. Z lesa pak sledujeme rojnici policajtů v šusťákových soupravách, dupající prestižema po nadívanejch holoubatech. Je to apokalyptická scéna, kterou bychom nepříli vidět ani člověku s 5110.
Vodní děla naplněný kofolou sháněj dav do jednoho místa, kde si ho podávaj těžkooděnci štanglema turisťáku Lidl. Vybraný provinilce cpou do Škody Roomster a odvážejí neznámo kam. I my dostaneme pár ran srolovaným časákem Spy a není to nic příjemnýho. Utíkáme k autu, kolem nás vyjí přeplňované dvanáctiválce a z nedovřených dvěří padají padají basy Evian, původně připravené na zavlažení louky pro větší úrodu napřesrok. Teprve v golfovým klubu máme čas si srovnat v hlavě, o co vlastně šlo. I přes děsivej konec jsme se stali svědky hodně fér záležitosti. Pozdě v noci se s Picollem loučíme Paganiho handshakem, a ještě dlouho sledujeme jeho vytáhnlou postavu, když se pomalu noří do vířících jazyků hanspaulské mlhy. Fér fér na fér kůl atmoška.