Povídačky naší Kačky
Nedávno nám zavolal agent Ligy Pronásledovaných Spisovatelů Marty Siegmund a nabídl nám exklusivní práva na before_launch zveřejnění nejnovější knihy Salmana Rushdieho Kurýr a jetel. Tato povídková kniha z prostředí černošských ghett, obývaných Eskymáckými prostitutkami, u nás vyjde před Vánoci. Hustě vám házíme nějaký frky z týhle knížky, abyste vočíhli, co vrazit starochům pod strom. Samozřejmě, že se o Vás budem v oblasti kultury starat i nadále - na příští tejden sem fouknem ukázku z volnýho pokračování Pána Prstenů, čtvrtýho dílu s názvem The Two Cell Phones. Hooooooooodně velká husťárnička!
Salman Rushdie: Kurýr a jetel
2001, nakladatelství Senohraby
Překlad Natálie Kocábová
Jsem jeden z těch, co měli to štěstí a přežili hrůzostrašné běsnění neznámé příšery na našem gymnáziu. Dnes je to už třicet let od doby, kdy záhadně zmizela půlka naší třídy. Těch šestnáct lidí, kteří přežili tu smutně a tiše sedí okolo stolu v zakouřené hospůdce pár metrů od naší střední školy. Najednou se rozevřely dveře a v nich se objevil obrostlý stařec nižší postavy. "Dobry večer," pozdravil stařec. "Dobry večer, s kým máme tu čest?" zeptal jsem se já s Honzou Kronem. "Vy už si mne asi nepamatujete, ale já jsem váš bývalý vrátný Kříž" "Ale samozřejmě, že si Vás pamatujeme, jen si pojďte sednout mezi nás." Pan Kříž se pomalým kolébavým krokem přikolébal k našemu stolu a řekl: "Já vím proč jste tak smutní, vy jste z té třídy, co ji postihlo řádění Fantoma Aleje, ale možná by pomohlo, kdyby jste si znova probrali každý okamžik toho hrozného dne." "Povídání nám již stejnak nikoho z nich nevrátí a už vůbec nepomůže zjistit, kam se poděl Fantom, no ale budiž," a začal jsem vyprávět, jak se to tehdy odehrálo.
"Crrrr" ozval se nemilosrdný zvonek ukončující velkou přestávku. "Vy už nepaříte?" zeptal jsem se. "Já už rezignuju, je hodina!" řekl Béďa a šel si sednout na své místo. "No jo!" řekl jsem a šel si také sednout. V zápětí se otevřeli dveře a vešla paní profesorka Chválová a řekla: "Všichni mě teď na moment věnujte pozornost. Já jsem vám to v pondělí zapomněla připomenout, ale zeměpis je dnes 8. hodinu." "Co že?! Ale já tady nemám věci na zemák!" vykřikla Vanessa. "To nevadí, myslím, že je ani dnes nebudete potřebovat." odpověděla paní profesorka a zavřela dveře "Gehuješ na lunch? ( Jdeš na oběd )" zeptal jsem se Lukáše. "jasně, že géhuju."
Tedď ty podrobnosti vynechám a vrátím se rovnou k začátku zemáku.
Bylo už asi pět minut po zvonění a ve třídě byl, ostatně jako vždycky, pěkný řev. "Michale, neměli byste dojít za Chválovou " zeptal jsem se Michala Osoby. “Hmm, už je pět minut po zvonění, tak jdeme" odvětil Michal. "Ty vole; nechoďte nikam!" vykřikl Michal Till, ale Michal s Honzou Lustigem ho už neslyšeli.
"Kolik je?" zeptal se mě Béďa. "14:55 a ringuje (zvoní) už za patnáct." větu jsem již nedokončil, protože se z chodby ozval srdcervoucí řev. Všichni najednou ztuhli a třídou zavládlo hrobové ticho. "Co to bylo?" zeptal se Marek Bádal, i když věděl, že mu na to nikdo neodpoví. "Jdeme se podívat" řekl jsem a šel ke dveřím. "Cvak." "To bylo od dveří," vykřikl Honza a běžel ke dveřím, vza7 za kliku a najednou nic. , Někdo nás tady zamknul. Lukáši přihraj sem klič vod třídy " Strčil jsem klič do dírky, ale nešel tam. "Ukaž," řekl Lukáš a zkusil to sám. "Jano hoď sem tvůj klíč," řekl Marek. Jana vyndala klíč z tašky a hodila ho Markovi. "Ten taky nejde." řekl Honza. "To neni možný, vždyť jsem s ním ráno odemykal," řekl Lukáš.
Venku se zablýsklo a najednou přestaly svítit zářivky. Byla najednou úplná tma. "Tady někdo prošel!" vykřikla Tereza Klímová. "Máte někdo baterku?" zeptala se Lucka Vomastková. "Počkej, já mám vlastně v ledvince" odpověděl jsem a hbitě ji vytáhl. Honem jsem tam posvítil baterkou. Na podlaze byly krvavé stopy. Stopy vedly od tabule až někam dozadu. Šel jsem po nich až dozadu. Stopy končili u lavice kde sedí Líba s Janou Pleskačovou, ale ani jedna tam nebyla. Najednou prasklo okno hned u jejich lavice, Petr zvedl jeden z kusů skla, které mu spadly na lavici a zakřičel bolestí. Sklo mu úplně spálilo ruku. Muselo mít tak teplotu okolo 150 stupňů pod nulou. "Tedď už toho mám dost tady už přestává bejt sranda, musíme se odsud hned dostat" řekl jsem chladným hlasem. Společně s Honzou a Markem jsme vykopli dveře a dostali se na tmavou chodbu. Oknem vedle dveří bylo vidět venkovní bouřku. "Tak jdeme. Hlavně se držte všichni při sobě." řekl jsem a pomalu se plížil společně s ostatními dolů do 2. patra po zadním schodišti. "Jau," vykřikl Franta. Hned jsem na něj posvítil. Naštěstí mu nic nebylo, ale před ním stála zamčená mříž, která zatarasila schodiště do 1. patra. "Jdeme k přednímu schodišti!" řekl jsem ostatním a šli jsme. Najednou jsme se všichni otočili. Z 202 byla slyšet hudba. Dalibor se tam rozeběhl. "Stůj, stůj!!!" křičeli na něj
všichni, ale nebylo to nic platné. Dveře od 202 se otevřeli a Dalibor zmizel v prudkém záblesku světla. Hudba najednou přestala hrát a chodbou zavál mrazivý vítr. Všichni se rozeběhli pryč. Doběhli jsme k prvnímu schodišti, ale tam byla také mříž. "Dělejte musíme ke schodišti z jídelny!" zakřičel zoufalým hlasem Standa. "Ne, to je přesně to, co se od nás čeká!" volal jsem na Standu, ale marně. Standa společně s Filipem, Luckou Keclíkovou, Vanessou, a Míšou Fišerovou běželi směrem ke sborovně. Najednou se ozval hrozivý smích. Cítil jsem za zády něčí dech. "Otoč se, jen se otoč!" ozvalo se sípavým hlasem. Všichni jsme se pomalu otočili. Naskytl se nám odporný pohled. Za námi stála vysoká bílá postava. Byl z ní cítit chlad. Místo očí měla jen hluboké důlky, z kterých tekla krev. Místo rukou měla 16 chapadel a v nich 10 hlav. Byly to hlavy našich spolužáků. "Už jen 6, jen 6." Řekla tato postava chrchlavým hlasem a zmizela. "Neeeee!" ozval se výkřik od sborovny. "Něco musíme udělat, Michale musíme se dostat do 222." řekl jsem. "Proč?!" odpověděl Michal. "Vždycky, když se ta nestvůra, ten fantom objeví je cítit chlad, zkusíme udělat methanový rozbušky ze zkumavek." řekl jsem. "A čím to chceš zapalovat?" řekl Béďa. "Mám zapalovač "
"Kolik jsme vlastně tenkrát udělali těch rozbušek Martine". "Myslim, že nějak 5-6 proč?!CC ,Jen tak." "Tak já budu pokračovat."
"Tak a jdem!!!" řekl jsem pomstychtivým hlasem. Šli jsme pomalu ke sborovně. Došli jsme ke schodišti, ale to bylo celé zbořené. "A jsme v pasti," řekl Lukáš. "Ne nejsme, vím ještě o 4. schodišti." řekl jsem a společně se všemi šel k němu. "Ančo, nechoď tam, nejsou tam schody, Ančo!!!" křičel Franta a běžel ji chytit. Ozvali se dva výkřiky, ale žádná rána po spadnutí. Všichni jsme se šli podívat, Nikdo tam neležel a schody byly zase v pořádku. Bára s Ivou se tam chtěli jít podívat. "Ne, počkejte" zavolal jsem na ně a hodil před ně jednu zkumavku s methanem a zapálil to. Schody zmizeli a ozval se smích. "Už jen 4, jen 4" ozvalo se za námi, ale nic tam nebylo. "Už to bylo jen o fous, dík Martine, jdem radši pryč odsud," řekla Bára. Vyrazil jsem dveře na nouzové schodiště a společně s ostatními jsme se plížili do 1. patra. Vešli jsme na chodbu a vtom se na druhém konci objevilo jasné světlo. A proti nám se rozjel Fantom na rudém koni. Bára s Ivou a Terezou Klímovou-se rozeběhli zpátky k jídelně. Kůň s Fantomem projel skrz nás. Viděli jsme jednotlivé vnitřnosti koně přímo zevnitř. Michal se otočil a hodil 3 zkumavky směrem k jídelně a já tam hodil zapálený zapalovač, ale bylo již pozdě všechny 3 zmizeli. Najednou se ozval zvuk policejních sirén. Po schodišti vyběhlo 20 po zuby ozbrojených mužů z URNy (Útvar rychlého nasazení). "Martine běž dolů s ostatními, čeká tě tam táta." Řekl jeden z maskovaných mužů.
Spolu s ostatními jsme běželi dolů. "Tati!!!" vykřikl jsem radostným hlasem a běžel k tátovi. Najednou jsem viděl nějakého chlapa ve slunečních brýlích, jak řve na šéfa URNy. "Tati, kde ses tady vzal?" "Na nic se neptej a pojď domů!" řekl mi táta a šli jsme spolu s ostatními za roh, kde byl přistavený autobus, který nás všechny rozvezl domů. Druhý den jsme měli studijní volno, ale ostatní třídy se učili úplně normálně.
"A to bylo celé," dopověděl jsem příběh. "Tak teď vám povím taky něco já." řekl pan Kříž a začal: "Tebe asi bude zajímat, Martine, kdo byl ten chlap. Byl to šéf speciálního útvaru BIS, který měl na starosti kontakt s mimozemšťany. A já to vím proto, že to byl také můj šéf Nevím, jak se tam URNa dostala, ale asi to má co dělat s tvým tátou. Hned jak odjeli, tak to tam BISka celý uklidila a studenti neměli druhý den o tom, co se tam dělo ani zdání." "A proč nepřišla paní profesorka Chválová?" zeptal jsem se. "Šel jsem k ní do kabinetu a dal ji čichnout Éteru," odpověděl pan Kříž. ,Podívejte jedou sem nějaký auta!" zakřičel Béďa. "Schovejte se to jsou..." pan Kříž svoji větu již nedokončil a jeho srdcem prolétla kulka. Najednou přestaly svítit zářivky a bylo ticho. Barman, který nás ještě před chvilkou obsluhoval, byl najednou pryč. "Počkat, Martine neříkal si, že poslední slova Fantoma byly 4 už jen 4?" zeptala se úzkostlivým hlasem Iva. "Jo, proč?" odpověděl jsem. "Zmizeli jen tři!" řekla Iva. Vtom se rozlétly dveře a v nich stál Fantom. Vypadal stejně jako před 30 lety, ale měl jen jedno volné chapadlo. "Michale, co si udělal s tou poslední methanovou zkumavkou?!" zeptal jsem se. "No hodil ji před autobusem někam sem." odpověděl Michal a začal zkumavku hledat. Fantom se blíží krok po kroku. Je cítit chlad, který z něj vyzařuje. Asi nás nevidí. Všichni se tiskneme pod jedním stolem. "Mám ji!!!" zakřičel Michal. Vytahuji rychle zapalovač. Fantom se pořád blíží. "Teď!!!" zakřičel Michal a hodil mu pod nohy zkumavku a já jsem tam současně hodil zapalovač. Najednou Fantom zmizel a světlo se rozsvítilo. Je to neuvěřitelné před námi stojí 1 S našich bývalých spolužáků o 30 let starších. Ze zadu vychází barman s naší Coca-Colou. "Promiňte, že jsme přišli pozdě, ale na Vypichu byla zácpa," omlouvá se Dalibor za všechny. "Pozdě?!" vykřikli jsme vyjeveně všichni, vždyť jste byly 30 let mrtví. "Proboha, kolik jste toho vypili?" zeptal se nedůvěřivým hlasem Franta. Podíval jsem se z okna. Auta, která tam před chvílí přijela, jakoby tam nikdy nebyla. Byl to snad sen? "Pojďte si k nám sednout," přerušila moje uvažování Bára. Ještě jednou jsem se podíval z okna. Stojí tam Fantom má 16 volných chapadel. "Však já se jednou vrátím!" ozvalo se a fantom zmizel. "To si byl ty Martine?" zeptala se Tereza Klímová. "Ne to bylo, asi rádio," odpověděl jsem suše a napil se své koly.