Jak to bylo u Bobří řeky?
Pozoruhodný nález uskutečnili ukrajinský dělníci, co přestavovali vilu Jaroslava "Jestřába" Foglara v Praze-Hanspaulce. Pod jednou z osmi saténovejch pohovek vošéfovali vůbec první autorův koncept románu Hoši od Bobří řeky. Co ale našli, se bischen lišilo od jejich young_boys vzpomínek, takže rukopis okamžitě hodili do redaktion Supru, ofcourse že ne zadara:). Jak nám sdělil nejmenovaný zdroj z redakce Supru, byla to fakt X vostrá věc, takže si jí nemohli vzít na triko. Po předání několika šestimístných úplatků se nám však podařilo rukopis získat. A protože jsme hoooodně hustý týpci, co se nebojej ničeho, nenechali jsem ho samozřejmě ležet. O tom, že to je vážně síla, svědčí skutečnost, že několik Foglarových nejlepších přátel;-)zemřelo strachy z mravnostních detektivů. Taky už se nikdo z nás nediví, proč se Jestřáb pokoušel román udávat přes 15yrs snad všem nakladatelstvím. Konečně vyšel, ale za cenu jakých úprav? O co jsme celou dobu přicházeli, vychází konečně na denní světlo. Pro názornou ukázku přetiskujeme celou jednu kapitolu a z několika dalších přinášíme úryvky.
Kapitola sedmá - Přípravy na tábor
Cestou z klubovny přemýšlel Jirka s Vilíkem, čím to je, že se na ně Rikitan vždy dívá na ně - chlapce - tak jinak, než ostatní, nechápající lidé. Vždyť, co na tom bylo špatného, že mají svojí chlapeckou partu a nikterak se nezajímají o děvčata? Ostatní kluci chodili klaždý večer v nažehlených šatech do divadel, tančit, nebo ve starobincích pomáhali nemohoucím. Občas se mezi sebou i rvali v ulicích. To ale nikdo z Hochů nedělal. Byli k sobě hodní, tak, jak by měli být všichni lidé na celém světě.
Byl voňavý březen. Hoši od Bobří řeky již dlouho chodili s nohavicemi vykasanými vysoko nad kolena, tak, jak to měl Rikitan nejradši. Běda, když měl některý z hochů pomačkané šortky! To si ho Rikitan vždy vzal stranou do přístřešku vedle klubovny a tam musel hoch společně s Rikitanem svléci kroj, vyžehlit a pak, za trest, ještě bez kroje, udělat 30 kliků. Rikitan se uměl tak zvláštně dívat!
Druhý den bylo v klubovně velmi teplo. Topení si vzali na starosti Jirka s Kytičkářem. Rozhicovali malou chaloupku tak mocně, že se hoši vůbec nedivili, když jim Rikitan nařídil, aby si svlékli košile. Potom hráli různé hry, jako třeba Chodí pešek okolo, Kdo se mě to dotknul nebo Hledání píšťalky, při které se Jirka s Vilíkem poznali trochu více než ostatní. Oj, to bylo radosti, když Venda poslepu našel píšťalku, pověšenou na Bručounových vypracovaných nohách! Když se dosytosti vydováděli, ozval se nápěv té tajemné písně. Všichni nábožně ztichli.
Rikitan promluvil tím svým okouzlujícím hlasem. "Hoši, co byste řekli tomu, kdybysme o prázdninách žili jako Robinsoni?" Hoši se nechápavě podívali jeden na druhého. Rikitan pokračoval: "Odejdeme daleko za město, kde nejsou žádní dospělí, žádní chuligání, děvčata ani četníci. Budeme si stavět chýše a nosit jen sukýnky z rákosu. Až se vrátíme, budete opálení jak indián Roy!" Drobeček vzrušením vypískl. Rikitan ho s pochopením pohladil po vlasech, ze kterých vycházela ta neobyčejná, uhrančivá vůně. "Budeme pořádat výpravy do lesů, poznáme tajemství přírody a hlavně, ulovíte posledního, nejdůležitějšího bobříka." Hoši se započali překřikovat: "Bude to modrý bobřík ušlechtilosti? Toho přece již všichni máme!" "Ale ne, jistě to bude bobřík opálení!" vyskakoval nadšením Mirek, který měl nejopálenější vnitřní stranu stehen. "Bobřík létání!" vyjekl rozechvěle Kytičkář, který se sice nikdy žádné kytičky nedotkl, zato ale trávil každou volnou chvíli v lese na houbách a potom na schůzkách hochy udivoval vyprávěním o fantastických krajinách, do kterých doletěl.
Rikitan počal tiše hovořit. Hoši se shlukli ještě těsněji, takže Vilík cítil vůni, kterou vydechoval nejjemnější a nejkrásnější z hochů, Větrník. V jeho oduševnělé tváři tančily odlesky krbu, před kterým ležela hebká medvědí kůže. "Ne, nic takového. Na posledního bobříka budete potřebovat od všeho trochu. Vypracované tělo, mrštnost, ušlechtilost, znalost lidského těla a naprostou oddanost příteli. Bude to ten nejtěžší, čokoládový bobřík." Napětí v klubovně by se dalo krájet. Mirek nevědomky uchopil Vilíkovu ruku a stiskl ji. Jirka letmo pohlédl do Mirkových očí. Kde byly ty časy, kdy spolu trávili každou volnou chvíli, kdy spolu stavěli hráz, jen aby se mohli vykoupat, nebo kdy zachránil Mirka před nejhorším z pokušení, před děvčaty a jejich bezduchými prázdnými řečmi. Raději si hned umluvil s Drobečkem, že bude lovit čokoládového bobříka s ním. Rikitan ho ale opravil: "Omyl, příteli - čokoládového bobříka budete lovit jen a jen se mnou, protože pouze já vás znám lépe než všichni ostatní. A jen na vás, vaší oddanosti a schopnostech bude záležet, zda jej nakonec získáte. Ale ještě přetím si musíme na tábor vydělat. Hoši jako vy s tím jistě nebudou mít problémy. Než se dnes večer rozejdeme, dám každému z vás mapku tajného místa, na kterém na vás zítra o půlnoci bude čekat přítel. Ten od vás bude chtít jistou službu. Vyhovte mu ve všem, co si poručí - jedině tak budeme moci všichni jet na tábor a lovit čokoládového bobříka." "Ano, Rikitane, vyhovíme mu ve všem, jako bys to byl ty sám!" vykřikovali chlapci jeden přes druhého.
Když se pozdě v noci po mnohých radovánkách rozcházeli spícím městem domů, na tvářích je lechtal jarní vánek a vzduch voněl tak sladce a omamně. Jaké dobrodružství je asi zítra čeká?
Kapitola osmnáctá - Tajemství Rikitanova pytlíku
(úryvek)
...Po návratu do školy byli hoši ve škole jako na trní. Myšlenkami dleli stále s Rikitanem ve Sluneční zátoce a na žídlích nevydrželi posedět ani chviličku. Zato měl každý z nich na rukávu vzorně přišitý čokoládový kotouček, který, jak jim vysvětlil Rikitan, znamenal, že nyní patří k nejúžasnějším hochům země, jakých jsou jen čtyři ze sta. Ostatní se jich sice ve škole stranili, ale to chlapcům pranic nevadilo, protože ostatní kluci byli hrubí a nenávistní, ne jako oni. Když přinesl Vilík do klubovny Rikitanovi slíbenou vycpanou losí hlavu...