Zpověď redaktora

Člověk zvaný prostě Freestyler je zakladatel a podílník CB od jeho samého začátku. Jeho články přinášejí odreagování a jedinečné návody na pohodový život mnoha rebelům. V poslední době se ale na jeho dokonalé image začaly objevovat trhliny. Před týdnem za mnou přišel a řekl mi, že už nemůže dál a chce ulevit svému svědomí. Tak vznikl tento rozhovor.

Freestylerova pravá tvář. Rysy jsou strhané, po iluzi rebelství ani stopy.

CB: Tak se do toho dáme. Kdo vlastně jsi doopravdy?
Moje pravé jméno je Pavel F. a studuji gymnázium v Praze - Tróji. Přišel jsem tam teprve nedávno, ale musím říct, že změnilo celý můj život.

CB: Jak?
Když jsem tam přišel, myslel jsem si o sobě, že jsem ten nejlepší člověk na světě. Když jsem lépe poznal svoje nové spolužáky, uvědomil jsem si, že jsem na tom jako všichni ostatní, ne-li daleko hůř.

CB: Máš na mysli něco konkrétního?
Šlo o spoustu věcí, jako hackování nebo třeba můj styl oblékání, který pochopitelně odráží moji homosexualitu. Už kvůli tomu se těžko můžu vyrovnat svým normálním spolužákům.

CB: Takže jsi něco jako společenský vyděděnec?
Nejen to. Nedávno jsem pochopil, že už samotná moje existence je plivanec do očí všem slušným lidem.

CB: Jak se s tím vyrovnáváš?
To je samozřejmě jeden z mých největších problémů. Zpočátku mi stačilo se na den dva v týdnu vyřádit s nějakým ukrajinským prostitutem. To mi obvykle dokázalo na chvíli vrátit pocit, že jsem jako všichni ostatní. Zanedlouho jsem ale začal cítit, že potřebuju něco víc. Asi týden jsem experimentoval s toluenem a nekrofilií, ale nebylo to ono. Nakonec jsem uprostřed října 2001 založil CosmoBoy.

CB: To nedává smysl. Jak ti mohl časopis pomoci od pocitů méněcennosti?
Jednoduše. CosmoBoy je totiž hlavně o urážení. Když jsem mohl veřejně urazit někoho z mých lepších spolužáků, kterým jsem se tajně přál vyrovnat, měl jsem lepší pocity než při análním sexu s mrtvým ukrajincem.

CB: Jsi ta nejhorší mrcha na světě.
Ano. Já vím. (pláč)

CB: S takovým hovnem se už nikdy bavit nebudu. Je mi z tebe na blití. Fuj!
(pláč, osamnělost, věčné zapomnění)