ztratila jsem důvěru

Karlička Smořanová (to je jedno): Milej René, já mám mnohem závažnější problémy, než tadyty sračičky, co tu řešíš a ty mi na ně ani neodpovídáš. Již jsem ti nekolikrát psala, ale za tu dobu se toho hodně změnilo. Opůstil mě můj imaginární přítel a já tě zrovna žádala o radu, jak na něj a jak docílit toho, aby mě neopustil. Sbohem, ztratila jsem v tebe důvěru, Renýsku.

René: Milá Karličko, pokud se na tebe vykašle i přítel, kterého namaloval ten, kterého sis vymyslela, aby stál vždy při tobě, i když se na tebe úplně všichni vykašlou, a ty si připadáš tak sama samotinká, sedíš v pokoji, koukáš z okna na listí poletující ve větru, a je ti do pláče, když vidíš všechny ty veselé lidi, co se venku vodí za ruce, smějí se, objímají a sdílejí spolu všechny ty velké, malé, i naprosto nedůležité, avšak stále potěšující, životní radosti, když máš pocit, že jsi na konci svých sil, které při tobě až do tohoto, smůlou protkaného dne, zůstávaly, jsi nejspíš ztracena v kolotoči, z nějž není úniku, a z ampliónu vyhrává ta nejsmutnější píseň, co znáš. Žiletkou řež podél žil, nikdy ne napříč! A nezapoměň, prášky a teplá voda uleví bolesti.